Když se v Říčanech ještě vařilo vlastní pivo
Dnes si v Říčanech můžeme zajít na pivo do celé řady hospod. Jen málokdo si však při pohledu na půllitr uvědomí, že pivo má v našem městě historii dlouhou několik staletí. A rozhodně nejde jen o příběh vaření a pití. Kvůli pivu se vedly spory, udělovala privilegia, vybíraly daně a někdy se u něj dokonce i vraždilo.
Vraťme se nejprve do 16. století. Říčany tehdy nebyly žádným velkým městem. Byly poddanským městečkem, jehož obyvatelé se živili především zemědělstvím, řemesly a obchodem. Přesto se zde nacházela radnice, kostel, mlýn, lázně a také pivovar.
Pivovar patřil společně s mlýnem a poplužním dvorem k důležitým hospodářským podnikům. Pivo totiž nebylo pouze nápojem pro žíznivé obyvatele. Jeho výroba a prodej představovaly zdroj příjmů i otázku práv a privilegií.
S vařením piva bylo spojeno takzvané várečné právo. To určovalo, kdo smí pivo vařit, a mohlo představovat významnou hospodářskou výsadu. V případě Říčan je existence pivovaru v 16. století doložena, ale přesný rozsah práv jednotlivých obyvatel zatím neznáme.
Říčanští měšťané navíc nebyli zcela nezávislí. Městečko podléhalo vrchnosti, v předbělohorském období například pánům Smiřickým. Ti měli zásadní vliv na zdejší hospodářský život. A jak se později ukáže, právě vztah měšťanů a vrchnosti hrál důležitou roli také v dějinách říčanských hospod.
Kde vlastně stál říčanský pivovar?
To je jedna z nejzajímavějších otázek celého příběhu. Víme, že v Říčanech pivovar existoval, ale jeho přesnou polohu zatím neumíme s jistotou určit.
Historik Gustav Trnka zmiňuje staré označení „spilka“, spojené s domem číslo 106 pod říčanským hradem. Protože se slovem spilka označuje také prostor spojený s kvašením piva, jde o zajímavou stopu.
Trnka rovněž uvažoval o možnosti, že část původního pivovaru stála v místech pozdější katovny. Upozorňoval přitom na rozsáhlé sklepy a někdejší vlastnictví domu vrchností. Sám však připouštěl, že se jedná pouze o domněnku.
Zůstává nám tak historická záhada. Nacházel se pivovar skutečně pod hradem? Souvisely s ním staré sklepy? A kdy přesně přestal sloužit svému původnímu účelu? Na definitivní odpověď si ještě musíme počkat.
Dvě hospody a městečko plné života
Jak asi vypadalo posezení u piva v Říčanech před čtyřmi sty padesáti lety?
Představme si náměstí roku 1575. Místo dnešní upravené plochy bychom našli prostranství, na kterém se za deště člověk brodil blátem. Při trzích se zde scházeli kupci a řemeslníci, prodávalo se zboží a mezi domy se pohyboval hospodářský dobytek.
A kdo měl po obchodování žízeň, mohl zamířit do hospody.
Podle publikace Muzea Říčany věnované roku 1575 se na náměstí nacházely dva hostinské provozy: radniční šenk a výčep v místech dnešního Růžku.
Radnice tehdy sloužila jako centrum městské správy. Zasedali v ní konšelé, působil zde rychtář a konal se městský soud. Vedle úředních povinností však radnice představovala také místo, kde se čepovalo pivo.
Zatímco dnes si při návštěvě městského úřadu vyřizujeme doklady, naši předkové mohli mít s radnicí spojenou i návštěvu šenku.
Druhý výčep se nacházel v místech pozdější zájezdní hospody Na Růžku. Ta měla v následujících stoletích sehrát důležitou roli v říčanských dějinách.
Nelze ovšem automaticky předpokládat, že se jednalo po celou dobu o jeden nepřetržitě fungující podnik. Jisté je, že hostinská tradice tohoto místa sahá hluboko do minulosti.
Válka, která město téměř vymazala
Vývoj říčanského pivovarnictví a hospod nelze oddělit od událostí, které zasáhly celé město.
Jednou z nejničivějších byla třicetiletá válka.
Roku 1639 dorazila do Říčan švédská vojska a město bylo vypleněno. Během válečných let utrpělo katastrofální škody. Podle pozdějších zpráv byli mnozí obyvatelé zabiti, vyhnáni nebo nuceni ukrývat se v okolních lesích.
Rozsah zkázy byl mimořádný. V roce 1640 nezůstalo v Říčanech dost obyvatel ani na sestavení městské rady.
Ještě roku 1654 zde bylo evidováno pouhých 19 obydlených domů, přibližně třetina předválečného počtu.
Na obnovu město potřebovalo několik generací. Městskou radu se podařilo obnovit až roku 1668 a hospodářsky se Říčany na předválečnou úroveň dostávaly ještě v první třetině 18. století.
Jak přesně během této katastrofy fungovalo vaření a čepování piva, zatím nevíme. Je však těžké si představit, že by takové zpustošení nezasáhlo také místní pivovar a hospody.
Obnova města znamenala i obnovu jeho hospodářského života. A pivo v něm nadále hrálo svou roli.
Hospoda Na Růžku: podnik pod ochranou vrchnosti
Jedním z nejlépe doložených říčanských hostinců je zájezdní hospoda Na Růžku, která stávala na rohu náměstí a ulice Olivovy.
Podle Gustava Trnky ji roku 1666 koupila vrchnost a vybavila ji zvláštními výsadami. Růžek tak nebyl jen obyčejnou hospodou. Měl hospodářské postavení, které mu mohli ostatní hostinští jen závidět.
Velmi zajímavý je především dokument z roku 1739, kdy byla hospoda nabídnuta k prodeji a byly upraveny její výsady.
Konkurence? Ta se nesměla objevit!
Jedno z ustanovení chránilo hospodu před konkurencí. Podle příslušného článku nesměla v Říčanech ani blízkém okolí vzniknout nová hospoda, která by podnik poškozovala.
Pro majitele Růžku to musela být příjemná jistota. Ostatně, kdo by nechtěl podnikat s vědomím, že mu vrchnost pomáhá chránit zákazníky před konkurencí?
A nebyla to jediná výsada. Hospoda byla osvobozena od některých povinností, například roboty, přechovávání vojska a určitých vrchnostenských dávek. V případě požáru, který by nezavinil hospodář ani jeho domácnost, měla vrchnost poskytnout stavební dříví za zvýhodněných podmínek.
Dokonce bylo určeno, že z vyčepovaného piva obdrží šenkýř každý devatenáctý sud jako odměnu za provoz šenku, po zohlednění příslušných dávek.
Z dnešního pohledu to zní jako lákavý zaměstnanecký benefit.
Výsady však měly i druhou stránku. Hostinský musel dodržovat vrchnostenské podmínky, řádně udržovat stavení a zásobovat hosty kvalitními, nefalšovanými nápoji. Pivo, víno a kořalku měl odebírat podle pravidel stanovených vrchností.
Podle Trnkovy poznámky braly v této době obě říčanské hospody pivo z uhříněveského pivovaru. Tím se dostáváme k důležité skutečnosti: ačkoli Říčany měly v 16. století pivovar, v pozdějších pramenech už nacházíme město zásobované pivem odjinud.
Pivo na dluh? Už před několika staletími!
Další zajímavostí je způsob placení. Trnka uvádí, že se v 18. století pivo prodávalo také „na vrub“.
Hostinský a zákazník používali dvě odpovídající dřevěné hůlky. Když si soused odebral pivo, vyznačil se dluh zářezem na obou hůlkách. Jednu měl zákazník, druhou hospodský. Jakmile přišel čas placení, mohly se hůlky porovnat.
Hospodské dluhy tedy nebyly žádnou novinkou. Jen místo sešitu, účtenky nebo mobilního telefonu sloužil obyčejný kus dřeva.
Kolik se v Říčanech vlastně vypilo?
Pivo bylo nejen nápojem, ale také zdrojem příjmů městské pokladny. Díky Trnkově knize máme několik mimořádně zajímavých údajů o výčepu v radnici.
Z prodaného piva vybírala obec poplatky. Jejich výše se postupem času měnila. Roku 1686 dostávala 35 krejcarů ze sudu, roku 1717 třicet krejcarů a v roce 1747 již jeden zlatý a šest krejcarů.
Ještě zajímavější je dochovaný účet za období 1717–1718. V radničním šenku se tehdy vyčepovalo 106 sudů piva, z nichž město získalo na poplatcích 53 zlatých.
Později obec získávala příjmy také prostřednictvím smluv s nájemci šenku. Například roku 1770 platil František Rezek 45 zlatých ročně. Roku 1775 Jan Aksamit odváděl 32 zlatých a 30 krejcarů. V roce 1781 bylo zaznamenáno 26 zlatých a 30 krejcarů. Naopak roku 1787, kdy byl šenkýřem Josef Knapp, dosáhl smluvní obnos 56 zlatých.
A dochovala se dokonce informace o tom, kdy měli Říčaňáci největší žízeň.
Podle Trnky se nejméně piva vypilo v prosinci. Slabšími měsíci byly také leden, únor a březen. Nejvíce se naopak vypilo v září.
Proč právě září? Souviselo to se sklizní, trhy nebo jinými okolnostmi? To pramen neříká. Jisté je alespoň to, že místní spotřeba piva měla výrazný sezónní charakter.
Pivo pro faráře, vražda v hospodě a žíznivý kat
Staré říčanské záznamy nám nezachovaly pouze hospodářské údaje. Najdeme v nich také příběhy, které jsou mnohem barvitější.
Když i farář dostával pivo jako součást příjmů
V 18. století patřilo pivo dokonce k příjmům říčanského duchovního. Trnka uvádí, že farář dostával od knížete šest sudů piva a měl povinnost poskytovat ječmen. Roku 1747 přitom podle záznamu dlužil již deset strychů ječmene.
Podle úpravy příjmů z roku 1754 se mezi farářovými požitky znovu objevuje šest sudů piva od knížete a deset sudů takzvaného přívarku.
Pivo tedy nebylo pouze věcí hostinských. Bylo také součástí naturálního zabezpečení některých místních institucí a jejich představitelů.
Vražda v hospodě: rok 1674
Ne všechny návštěvy hospod končily poklidným návratem domů. V roce 1674 byl souzen dráb Jan Šatoplet, protože podle dobového záznamu v hospodě zavraždil Samuele Hurta.
A právě další pokračování příběhu je pozoruhodné. Šatoplet totiž nezůstal dlouho uvězněn. Na základě dekretu knížete z Lichtenštejna byl brzy propuštěn z pout a želez.
Proč k tomu došlo, Trnka v uvedené pasáži nevysvětluje. Nevíme ani, v jaké konkrétní hospodě se událost odehrála.
Kat, který za tři dny propil osm zlatých
Ještě podivuhodnější je příběh kata, který přijel do Říčan vykonat popravu.
Popravčí mistr dorazil z Kouřimi a ubytoval se se svým pomocníkem v knížecí zájezdní hospodě Na Růžku. Z dochovaného účtu vyplývá, že se tam rozhodně neměl špatně.
Za pouhé tři dny propil osm zlatých a za jídlo utratil další jeden zlatý a 45 krejcarů.
Bylo to hodně? Pro představu: v Unhošti se v roce 1669 prodával sud piva o přibližném objemu 220 litrů za sedm zlatých. Katova útrata tedy převyšovala cenu celého takového sudu. Neznamená to samozřejmě, že sám 220 litrů vypil – jde o cenové srovnání z jiného místa a jiného typu prodeje.
A tím hospodské výdaje neskončily. Po popravě se totiž část místních představitelů sešla ve druhé hospodě, označované jako U markytána, která se nacházela v radnici.
Dorazili konšelé, další úřední osoby a také farář. Za společné pohoštění byly účtovány tři zlaté za pivo. Na stole se objevili také tři kapři.
Kat mezitím dostal zaplaceno za vykonanou práci a vrátil se do Kouřimi.
Když se kněz rozčílil kvůli pivu
Jeden zvláštní příběh se dochoval také z nedalekých Sluštic. Roku 1668 se podle dobového svědectví místní kněz rozzuřil na šenkýřku, protože mu údajně neposlala dobré pivo.
Do krčmy měl přiběhnout s holí, hostinské nadávat a vyhrožovat jí. Ta se před ním nakonec schovala a kněz prý několikrát kopl do dveří.
Jde o příběh z okolí Říčan, nikoliv přímo z města, a navíc o zaznamenané obvinění. Přesto ukazuje, jaké spory se mohly kolem hospodského života odehrávat.
Od dvou šenků k restauracím, hotelům a výletníkům
S postupem času se začal měnit i charakter říčanských hospod. Z někdejšího malého poddanského městečka postupně vyrůstalo místo, kam přicházeli noví obyvatelé a přijížděli návštěvníci z Prahy.
Velkou roli sehrála železnice. V 19. století výrazně usnadnila spojení s hlavním městem a přispěla k proměně Říčan a okolních obcí ve vyhledávané místo výletů a letních pobytů.
Přibývaly vily, hostinské pokoje i nové podniky. U nového nádraží se v 90. letech 19. století objevila mimo jiné Kozlova restaurace, jejíž vznik je na dochovaném historickém vyobrazení spojován s rokem 1894.
Konec 19. století tak přinesl nový typ hostů. Vedle místních obyvatel se v restauracích objevovali výletníci, návštěvníci letních bytů a lidé přijíždějící vlakem z Prahy.
Hotel Monopol: zmrzlina, tanec a elektrické světlo
Mezi nejzajímavější říčanské podniky patřila restaurace Václava Vocela, ze které se později vyvinul hotel Monopol.
Vocelův podnik nebyl jen místem k posezení u piva. Jeho taneční sál hostil koncerty a divadelní představení, na která přicházela místní společnost. Podle muzejní publikace zde začali vůbec poprvé v Říčanech prodávat zmrzlinu.
A zdejší taneční parket měl jako první ve městě elektrické osvětlení.
Vocel navíc vlastnil menší restauraci u sáňkařské dráhy, kde pro děti pořádal loutková představení.
Později získal hotel jméno Monopol a za první republiky se rozvíjel pod vedením hoteliéra Josefa Nováka.
Pavilon: budova z pražské výstavy
Zajímavý původ měl i říčanský Pavilon. V roce 1896 zakoupil hoteliér Emanuel Svoboda pohostinský pavilonek, který pocházel z Národopisné výstavy českoslovanské v Praze.
Teprve roku 1928 byla k původnímu pavilonku přistavěna zděná budova.
Říčanské restaurace se tak proměňovaly společně se samotným městem. Už nesloužily pouze k běžnému čepování piva. Stávaly se také místy společenských akcí, zábavy, kulturního života a ubytování návštěvníků.
První světová válka: když bylo pivo skoro luxusem
Začátek 20. století přinesl říčanským hospodám nové problémy. A tentokrát nešlo o vraždy ani spory s vrchností, ale o něco, co hospodské i jejich hosty trápilo možná ještě více.
Pivo začalo být drahé. A postupně ho nebylo ani dost.
Před rokem 1902 stál litr piva v hostinci 12 krejcarů. Kdo si je odnesl domů ve džbánu, zaplatil 10 krejcarů. Pivní dávka z roku 1902 se stala záminkou ke zvýšení cen. V roce 1911 pak mohlo město zavést další pivní daň.
Poté přišla první světová válka. Zásobování se zhoršovalo a ceny rostly. Na začátku roku 1916 stál litr piva již 1 korunu a 40 haléřů. V červnu zdražil o dalších 20 haléřů a v září o dalších 28. Cena se tak během několika měsíců dostala až na 1 korunu a 88 haléřů, přibližně o třetinu výše než na začátku roku. Ceny ovšem kolísaly.
Jenže ani vyšší cena nezaručovala, že si host pivo skutečně objedná. V některých restauracích se totiž přestalo čepovat úplně. Jinde se omezila otevírací doba i množství prodávaného piva.
V určité době mohl host v restauraci dostat maximálně dvě sklenice, dohromady půl litru, později byl limit upraven na jeden litr. Domů si směl odnést nejvýše litr piva. Dopoledne se pivo nesmělo prodávat vůbec.
A jak na to reagovali místní?
Podle dobových vzpomínek se někteří Říčaňáci snažili omezení obcházet. Jednoduše přešli z jedné hospody do druhé. Jiní s sebou přiváděli partnerky, aby mohli pít také na jejich příděl.
Podobně těžké časy čekaly i kuřáky. Chyběl tabák, cigarety i doutníky. Někteří lidé si proto pomáhali sušeným višňovým listím, které přidávali do tabáku.
Válka tak zasáhla i drobné radosti každodenního života.
Květen 1945: z hospody se stalo velitelství
Také druhá světová válka zasáhla říčanský společenský život. Zvláštní místo v něm však hospody získaly v posledních dnech války.
V květnu 1945 vypuklo v Říčanech povstání proti německé okupaci. Hlavním úkolem místních povstalců bylo zabezpečit železniční spojení a přístupové cesty k Praze, aby německé jednotky nemohly z Benešovska snadno přijít hlavnímu městu na pomoc proti povstání.
Budovaly se barikády a zátarasy, například poblíž restaurace Sport nebo v dalších částech Říčan.
A kde se organizovala část místních dobrovolníků? Právě v hospodě.
Na Růžku se neřešilo jen pivo
Během povstání vznikla takzvaná náhradní rota dobrovolníků. Její hlavní velitelství sídlilo v restauraci Na Růžku. Postupně se k ní přihlásilo přibližně 800 mužů.
Dobrovolníci hlídkovali na důležitých místech ve městě a na přístupových cestách od okolních obcí. Hospoda, která po staletí sloužila cestujícím i místním obyvatelům, se tak na několik květnových dnů proměnila v místo vojenské organizace.
Němečtí vojáci se stáhli do pivovaru
Jedna z nejzajímavějších epizod povstání se odehrála u nedalekých Velkých Popovic. Při bojích v okolí Strančic ustupovaly německé jednotky SS směrem k Popovicím.
Část vojáků se stáhla do areálu tamního pivovaru, který se stal jedním z jejich opěrných bodů. Povstalci neměli dostatek těžkých zbraní, aby mohli na dobře bráněný objekt přímo zaútočit. Německé jednotky jej nakonec opustily a kolem 21.45 hodin se stáhly směrem k benešovské silnici.
Velkopopovický pivovar, který si dnes spojujeme především s výrobou piva, se tak na konci války stal také místem válečných událostí.
Samotná přítomnost vojáků v areálu nám ovšem ještě neříká, jak přesně v těchto dnech fungovala pivovarská výroba.
Co všechno si pamatují říčanské hospody?
Říčanské hospody byly během staletí mnohem víc než jen místem, kam se chodilo na pivo.
V 16. století byly součástí hospodářského života poddanského městečka. V 17. a 18. století se jejich provoz řídil vrchnostenskými privilegii a přinášel příjmy také obecní pokladně.
Za jejich dveřmi se odehrávaly obyčejné rozhovory i neobyčejné události. V jedné hospodě došlo k vraždě, v jiné se ubytoval kat, který dokázal za tři dny propít osm zlatých.
Později se hospody proměnily v restaurace a hotely, kde se tančilo, hrálo divadlo a scházela se místní společnost.
První světová válka přinesla drahotu, nedostatek piva a omezení jeho prodeje. Na konci druhé světové války se z restaurace Na Růžku dokonce stalo velitelství místních dobrovolníků.
Každé období tak zanechalo v hospodské historii města vlastní stopu.
A přestože se podniky, jejich majitelé i návštěvníci dávno změnili, jedna věc zůstává.
Hospoda je pořád místem, kde se lidé setkávají a kde vznikají příběhy.
Až si tedy příště v Říčanech objednáte pivo, zkuste se na chvíli zamyslet nad tím, kolik lidí tu před vámi sedělo, co všechno prožili a jaké historky po nich zůstaly.
Možná zjistíte, že historie Říčan není jen v kronikách a muzeu. Některé její nejzajímavější části se odehrály právě u hospodského stolu.